Srpen 2008

Škola volá!

31. srpna 2008 v 20:39 | Trinidad
Oujé, lidi. A je to tady zase. Po zasloužených 2 měsících duševního odpočinku (no jak se to vezme XD) je tady opět škola a vidina 10 měsíců, kdy budu zavřená v nějakém ústavu, když už ne s opravdovýma tak alespoň s myšlenýma mřížema. Bojím se gymplu a bojím se těch lidí, protože nevím, kdo na mě bude čekat a co budou zač. Co když dostanu třídu plnou metrosexuálů a růžových slečen? Co tam bude má černá existence scifistická dělat?
Už to máme za pár. Člověk si za chvíli lehne do postele, prospí se a najednou zjistí, že je ráno a začíná nejen nový den, ale nový rok, který bude plný dobrých i špatných věcí a nikdy neví, které budou převažovat. Představa, že budu muset znova nastavit budíka, který je momentálně hezky vypnutý, je děsivá. Značí to další rok, stres, podrazy, možná přátelství...kdo ví?
Nejhorší na všem je, že pak jedeme na ten seznamovák. Pokud by se jen tupě naklusalo do školy, sedli bychom si do lavic a dali na ně cedulky s různě provedenými jmény, nemám nic proti. Ale seznamovat se prostřednictvím sportovního týdne je vražda, protože...prostě proto.
Ale co tady vlastně vykládám. Nic tim nevyřešim. Vezmu si na sebe něco temného, ale normálního, abych od sebe odradila růžovky a přitom k sobě nenalákala zhulenou sebedestruktivní emopunkerku. Slušné děvče z dobré rodiny. Haha...

Nic oslnivého

10. srpna 2008 v 18:33 | Trinidad |  Moje úvahy
Opět odjíždím. Čekali jste lepší zápletku? Smůla! XD
Tentokrát jedu k babičce. Poslouchat dechovku a okopávat saláty. Něco jsem zaslechla i o bramborách, ale doufám, že to byla dezinformace.
Strávím tam 14 dní. Rozhodla jsem se, že se budu v letních šatech a slamáku procházet okolo řeky a meditovat nad životem. Možná si sednu a napíšu nějakou puberťácky - patosovitou báseň, či povídku a budu spokojená.
Vzala jsem si šest knih. Snad mi to bude na 14 dní stačit.
Až se vrátím od babičky, odjíždím na přechod Jeseníků. Vážně paráda. Budu chodit s báglem přes kopce nekopce. Alespoň si natrénuju fyzičku.
Až se vrátíme, je začátek nového roku. Tvrdá realita. Já nechci do nové školy. Nechci na gympl. Nechci potkat nové lidi. Chci zůstat do smrti na základce a nemuset nic dělat. První týden jedeme na seznamovák. Na kole. Sportovní. Umřu.
A nejvíc ze všeho umřu proto, že jeho uvidím až za měsíc.
Zní to hrozně? Červenoknihovně? Puberťácky? Pseudosentimentálně?
Možná.
But...who cares?